Z historie vrchlabského školství
S historií vrchlabského školství se zvláštním přihlédnutím k zázemí školní výuky na nám. Míru se můžete seznámit po otevření celého článku.
Školní výuka v převážně německém Vrchlabí (Hohenelbe; r. 1533 povýšeno na město) se odehrávala nejprve v měšťanských domech, od r. 1699 pak v dřevěné škole, kterou město vybudovalo na tzv. kostelním náměstí (dnes nám. Míru). Tato budova sloužila víc než jedno století; během této doby byla vytrvale opravována a rozšiřována (r. 1802 o 2. patro), významně se do jejích dějin zapsala péče vrchlabského děkana Ignaze Ullricha. Stále vzrůstající počet žáků však urychloval její zkázu – např. ve 20. letech 19. století zde 2 učitelé s jedním pomocníkem zvládali 501 žáků, rozdělených na chlapce a děvčata ve čtyřech třídách (ve Vrchlabí tehdy žilo asi 2500 obyvatel). Zchátralá školy byla postoupena demolici r. 1841 a na dlouhých 20 let se vyučování přestěhovalo nejprve do kláštera augustiniánů (vybudován v letech 1714 – 1721) a poté do městského špitálu (založen r. 1815).
Soustavný tlak rodičů pomohl rozhodnutí postavit novou školu s dostatečnou kapacitou – ve druhé polovině 19. století zažívalo Vrchlabí průmyslový boom především textilních provozů a počet obyvatel do konce století přesáhl 6000. Podobu této školní budovy, otevřené r. 1862, zachycuje kresba ve školní kronice z r. 1875 – třípatrová stavba se dvěma čelními vchody. Bylo to krátce po školské reformě, která 100 let od zavedení povinné školní docházky v rakouských zemích tuto prodloužila na 8 let a do výuky zařadila nové předměty – přírodopis, zeměpis, historii, měřičství a tělocvik. Tou dobou (ve šk. roce 1870/71) navštěvoval vrchlabskou školu pozdější spisovatel Karel Václav Rais, který v knize Ze srdce k srdcím vzpomíná na krušné chvíle zažívané při vyučování v německém jazyce.
Vrchlabská obecná škola měla tehdy již 5 tříd a aktuální vznik měšťanské školy si vynutil stavbu další budovy, na jejímž vzhledu – reprezentativní novorenesance – se tentokrát opravdu nešetřilo. R. 1876 vznikla za významné finanční pomoci vrchlabské městské spořitelny (založené r. 1860), která poté sídlila v přízemí; vrchní patra patřila měšťanské a také tkalcovské škole, než tato získala r. 1892 svou samostatnou budovu. Obrázek vrchlabské vzdělanosti v 19. století doplňují jak významné osobnosti (botanička Josefina Kablíková) tak i desítky nejrůznějších německých spolků. Stále více o sobě dává vědět i český živel: nejprve vznikají české kulturní spolky a roku 1913 byla otevřena v domě čp. 230 – jen sto metrů nad kostelním náměstím – první česká menšinová škola. Poté následuje velmi těžké období národnostních sporů česko-německých: se vznikem Československé republiky začalo ve městě dvojvládí (významnou roli zde hrál jako předseda Národního výboru řídící učitel české školy Robert Turka), které bylo – jako ostatně v celém pohraničí – vyřešeno příchodem československé armády.
Počet Čechů ve Vrchlabí stoupl ze 700 na 1200 a německé obyvatelstvo se pomalu smiřovalo s politickou převahou Čechů, jejímž průvodním jevem byl i příchod českých žáků do prostor dříve německých škol. Charakter města zůstává však německý a německy k nám promlouvají i kroniky školy na kostelním náměstí. Teprve události let 1945 – 46 přinesly radikální změnu národnostních poměrů našeho města a logicky s tím i školní výuky, která však i nadále těžila z bohatého zázemí vznikajícího v desetiletích před Velkou válkou. K objevování a docenění těchto tradic nechť přispěje aktuální 150 leté výročí školy na nám. Míru.
S použitím knih Zmizelé Vrchlabí (Jiří Louda, Blanka Zázvorková, 2006), Vrchlabí na dobových pohlednicích (Miloslav Bartoš, 2002), Ze srdce k srdcím (K. V. Rais) a dále s použitím pramenů a archiválií uložených v SOK Trutnov.
Mgr. Marek Kopecký
učitel dějepisu
