Problém č. 1: „Nemáme žádný úkol“
Někdy je to pravda. Jindy jsou však důvěřiví rodiče šokovaní, když zjistí, že to byla lež. Zjistí to však obvykle pozdě – když vidí špatnou známku a poznámku od učitele, že dítě doneslo domácí úkol pozdě nebo vůbec ne. Rada: „Důvěřuj, ale prověřuj.“
Každé dítě dostává skoro každý den nějaký domácí úkol. Většinou je děti neplní rády a jejich plnění oddalují. Děti potřebují, aby jejich rodiče byli ochotni kontrolovat, zda nějaké úkoly dostaly, nebo ne. Úkoly slouží k procvičování učiva, aby došlo k jeho zapamatování a zakódování.
Problém č. 2: „Je to moc těžké!“
Pokud si dítě stěžuje, že domácí úkol je příliš těžký, může nastat jedna z následujících variant.
1. „Nevím, jak mám ten úkol udělat.“ Prvním řešením tedy je projít s dítětem pokyny, abyste se ujistili, že jim rozumí. Potom je potřeba na plnění úkolu dohlížet a pomoci.
2. Další možností skrytou za nálepkou „moc těžké“ je to, že dítě hledá vaši pozornost a soucit. Všichni máme rádi, když se nám dostává milující pozornosti, když děláme něco těžkého. Dáte-li dítěti najevo, že je to normální, když má takové pocity, dovolíte mu tím, 1) aby ze sebe mělo dobrý pocit; 2) z vás mělo dobrý pocit; 3) se zbavilo svých negativních pocitů.
3. „Moc těžké“ však také může znamenat, že úkol skutečně přesahuje nynější chápání a schopnosti dítěte. Pro takovou variantu by mohly svědčit následující okolnosti:
- dítě trvale není schopno dělat úkoly správně
- dostává špatné známky za úkoly a testy
- trvale vyjadřuje zoufalství z určitého předmětu.
Je v pořádku, když mu pomůžou s něčím, ale pro dítě není prospěšné, sedí-li s ním nad jeho úkoly dennodenně. Vhodné je o situaci ihned informovat učitele. Při schůzce s učitelem se soustřeďte na to, abyste
- problém identifikovali
- se dohodli na tom, jak budete postupovat
- stanovili způsoby a dobu, kdy se budete informovat o pokroku (nebo absenci téhož).
Na místě je zde doučování (např. soukromé).
Problém č. 3: „Udělám si je potom!“
Je třeba trvat na „čase pro úkoly“. Má-li dítě sklon úkoly odkládat, je třeba toto pravidlo prosazovat co nejdůsledněji. Velmi také pomáhá, když se dítěti, jakmile nastal „čas pro úkoly“, pozastaví jeho oblíbené činnosti
- telefonní hovory, televize, videohry
- návštěvy kamarádů, pobyt venku.
Problém č. 4: „Pomůžeš mi s tím?“
Pomáhat svým dětem je skutečně součástí naší rodičovské úlohy. Měla by se omezit na to, že dítěti pomůžeme pochopit pokyny a možná si procvičit několik podobných příkladů. Pak bychom měli dítě poslat zpátky na jeho „místo pro úkoly“, aby práci dokončilo. Tím mu vlastně sdělíme: „Jsi schopný/á udělat si své domácí úkoly sám/sama.“ Pomáhat víc vede k problémům, děti jsou méně samostatné, myslí si, že bez pomoci by úkol nezvládly. Samostatné zvládání problémů je jedním z ukazatelů úspěšnosti.
Problém č. 5: „Pořád to není ono!“
Některé děti musí mít pocit, že jsou perfektní (perfekcionista). Píše za každou cenu krásně, ale pak úkol časově nezvládají.
„Je v pořádku, že chceš věci dělat dobře, a je v pořádku, když se cítíš špatně, protože se ti něco nepodařilo udělat tak, jak jsi chtěl. Nicméně není v pořádku, když se kvůli tomu naříká nebo pláče. Jestli chceš, můžeme si o tom spolu popovídat a ty můžeš opravit to, co se ti nelíbí. Ale není dovolený žádný nářek nebo pláč.“
Problém č. 6 „Co se ti na tom nelíbí? Mně se to zdá dobrý!“
Domácí úkoly se musejí dělat správně a pečlivě, aby dítěti pomohly rozvíjet už dříve zmíněné hodnoty: vysoké sebevědomí, sebedůvěru, dobré známky, vytrvalost, zodpovědnost a schopnost rozvrhnout si čas.
Pokud se tento problém týká vašeho dítěte, zkuste následující postup:
- Krok 1: Kontrolujte úkoly každý den. Také kontrolujte to, co dítě dělalo ve škole.
- Krok 2: Pokud je úkol odbytý, ukažte dítěti, co je potřeba opravit. (Ale je dobré ho pochválit za to, co udělalo správně.)
- Krok 3: Pošlete ho zpátky na „místo pro úkoly“, aby úkol udělalo znovu. Pozastavte mu jeho oblíbené činnosti, dokud ho neudělá správně.
Pokud se vaše děti naučí, že nepřijmete ledabyle udělané domácí úkoly, začnou je dělat správně hned napoprvé.
Problém č. 7: „Mně… nejde!“
Říká-li dítě, že mu ten či onen předmět „nejde“, jedná se s největší pravděpodobností o jednu z následujících tří situací
- Chce, aby mu předmět šel, ale potřebuje pomoc.
- Věří tomu, že mu předmět nejde.
- Předmět ho vůbec nezajímá.
Problém č. 8: „Mám udělat velký projekt.“
Syn oznámí, že musí mít do zítřka hotový projekt z přírodopisu, který ovlivní čtvrtinu celkové známky, a ptá se vás, jestli nemáte nějaký nápad. Jako mnoho jiných rodičů se rozčílíte, pořádně mu vyčiníte a zbytek večera strávíte tím, že mu pomáháte dát projekt rychle dohromady. To je bláznovství. Vašeho syna to nenaučí absolutně nic o zodpovědnosti nebo plánování času.
- Krok 1: Svolejte rodinnou schůzi, na níž si popovídáte na téma „velké školní projekty“.
- Krok 2: Řekněte svým dětem, že budou-li od nynějška potřebovat vaši pomoc nebo materiál na nějaký projekt, musí vás o tom informovat tehdy, kdy ho učitel zadal. Sdělte jim, že to bude jediná doba, kdy budete ochotni s nimi na projektu spolupracovat.
- Krok 3: Budete-li o projektu včas informováni, podejte pomocnou ruku. Odmítněte však pomáhat s projekty, na něž dítě do poslední chvíle „zapomnělo“.
Děti si vás možná vyzkoušejí, jestli to myslíte skutečně vážně. Jediný možný způsob, jak touto zkouškou úspěšně projít, je držet se toho, co jste řekli. To je samozřejmě obtížné ve chvíli, kdy vaše dítě lká: „Ty mě nemáš rád!“ nebo „Propadnu, a bude to tvoje vina!“ Právě v takových chvílích nicméně potřebuje, abyste neustoupili ani o píď. Pokud to dokážete, dítě se naučí, že vaše slovo platí. A také se naučí plánovat si práci dopředu.
Problém č. 9. „Zapomněl jsem si zadání ve škole.“
- Krok 1: Kupte takovému dítěti sešitek, kam si bude zadání úkolů zapisovat.
- Krok 2: Požadujte, aby do něho každý den učinilo zápis. Je-li to potřeba, žádejte rovněž, aby dítě dalo zadání podepsat učiteli.
- Krok 3: Dejte dítěti na vědomí, že pokud z jakéhokoli důvodu ve škole zapomene sešitek nebo něco, co je k vypracování domácího úkolu potřeba, nebude se moci ten den věnovat žádné ze svých oblíbených činností. Zopakujte mu, o jaké činnosti se jedná, například: televize, telefonování, videohry, pobyt venku, návštěvy kamarádů u vás doma.
Nechte na dítěti, aby si zavolalo ke spolužákovi, aby si došlo ke kamarádovi. V žádném případě to nedělejte za ně.
Problém č. 10: „Domácí úkoly nejsou k ničemu.“
S negativním přístupem se lze jen těžko vypořádat. Za normálních okolností mají rodiče ve zvyku svým dětem připomínat, že už by měly to či ono dělat. Zdálo by se, že je to nutné, protože snad neexistuje dítě, které by to, co se po něm chce, vždy udělalo hned napoprvé. Když to však rodiče dělají, obvykle své pobídky okořeňují nazlobenými a kritickými poznámkami, a děti na ně často reagují negativními komentáři, o nichž vědí, že rodiče pěkně vytočí.
Nejlepší taktikou je prevence. Změna vyžaduje skutečné úsilí. Nezbytné je změnit vzorec komunikace.
- O problému promluvit, až budou oba v klidu, a zeptat se dítěte, zda má nápady, jak to řešit.
- Dát dítěti na vědomí, že svou oblíbenou činnost bude dělat až po splnění domácích úkolů.
- Odpovědi musí být klidným hlasem
Problém č. 11: „Úkoly si udělám, až přijdeš domů.“
Dejte dětem na vybranou. Buď si můžou úkoly udělat před vaším příchodem, nebo můžou počkat, až přijdete. Pokud si vyberou druhou možnost, řekněte jim, že v tom případě přijdou ten večer o své oblíbené činnosti. Žádná televize, žádné telefonování, žádné videohry ani návštěvy kamarádů, dokud nebudou úkoly hotové. Takový výběr je motivující a lze ho lehce přizpůsobit vašim potřebám. Pokud víte, že přijdete domů příliš pozdě, trvejte na tom, že děti musejí úkoly nechat ležet vypracované někde na očích, abyste je mohli po příchodu zkontrolovat.
Problém č. 12: „Úkoly mi vždycky trvají celý večer!“
Máte dítě, které dělá domácí úkoly moc dlouho.
- Pozastavit všechny oblíbené činnosti, dokud nejsou úkoly hotové. Tato strategie u většiny dětí účinkuje jako mávnutí kouzelného proutku.
- Trvat na dodržování začátku a konce času vyhrazeného pro úkoly. Jakmile tento čas vyprší, posbírejte všechny učebnice a sešity a dejte je pryč.
Důsledky toho, že nějaký úkol nebude hotový, jsou záležitostí dětí a učitele. To je výborná lekce pro život. V zaměstnání se lidé také musejí naučit udělat svou práci včas. Pokud tomu tak není, jsou povinni vysvětlit to svému šéfovi a nést následky. Čím častěji se to stává, tím tvrdší je postih.
Problém č. 13: „Učitel nám to takhle neříkal!“
Pokud se toho vaše dítě dopouští jen tu a tam, obvykle ho stačí požádat, aby tedy řeklo, jak to učitel chce, a pak ho poslat, aby úkol udělalo. Pokud se situace opakuje často nechat dítě zjistit postup od kamarádů nebo od učitele. Ačkoli rodiče jsou často schopni jim požadovanou pomoc poskytnout, mnohem větší pomocí pro ně může být, když je nasměrujeme jinam. Učí je to, aby se spoléhali sami na sebe. A je to dobrá prevence proti stížnostem na kvalitu vaší pomoci!
Zdroj: PPP Semily, www.pppsemily.cz
