Na Říp

Na začátku školního roku nám pan učitel sdělil, že pojedeme na exkurzi do Lidic a pevnosti Terezín, přitom se prý stihneme ještě podívat na horu Říp, odkud praotec Čech poprvé spatřil naši zemi. Většina z nás byla pěkně otrávená, protože jsme čekali pěknou nudu. Dobré bylo jedině to, že se ulejeme ze školy a ještě k tomu na konci září. A to se nám ještě nikdy nestalo.

V den odjezdu byla pěkná zima, a tak někteří jedinci u autobusu pěkně vymrzli. Ovšem docela se zahřáli při boji o nejlepší místa v autobuse. Naše první cesta vedla do Lidic. Cestou tam byla pěkná nuda, a tak jsme pojídali zásoby z batohů a smáli se každé blbosti, kterou někdo řekl. Kousek od Lidic jsme měli všichni přeplněný močový měchýř, při vystupování nastal boj o záchodky. Po úspěšném ucpání záchodků jsme se hromadně odebrali podívat na tu hrůzu, která tady zůstala po řádění nacistů. Pomníky, pozůstatky domů a hřbitov. Moc nám do smíchu nebylo. A to jsme ještě nevěděli, co nás čeká dál. Při pohledu na horu Říp většina z nás už umírala. A taky že jo! Připadali jsme si jako při pochodu smrti. Stále se jen ozývalo: Ten Čech nebyl normální. On se snad zbláznil! Proč lezl zrovna sem? To už jsme byli na dně svých sil. Po zdolání cíle jsme byli všichni naštvaní. Místo rozhledu na krajinu jen samé roští a stromy. Pod náporem vzteku jsme se pomalu sunuli dolů k autobusu. Následoval přesun do Terezína. Před vstupem do pevnosti byl rozchod. Tak se otrlí kuřáci posilnili cigaretou a my něčím dobrým z batohu. V pevnosti se nás ujal docela prima vedoucí. Vysvětlil nám, k čemu byla pevnost a jak tady vězni žili. O něco chytřejší jsme naskákali do autobusu a za velkého veselí jsme se vypravili směr Vrchlabí.

Článek sepsal Lukášek Jiří