„A nepojedeme TAM?“

Žáci a učitelé ZŠ nám. Míru navštívili bývalý KT v Osvětimi

Je to určitě víc než rok a půl, kdy jsme během povídání o barokní architektuře narazili na souvislost české vojenské pevnosti Terezín s TÍM malopolským městem za druhé světové války. Ještě dřív, než by na TOTO téma v dějepisu došlo, jsme začali tu souvislost rozebírat, hned jsme se také podívali na mapu, jak je to vlastně daleko – ani moc ne – a ještě tutéž hodinu padla ona úvodní otázka. Od té doby jsme o TOM mluvili mnohokrát, zkoukli dokument s vyprávěním pamětníků a mnoho fotek. Stali se z nás deváťáci a spojili svůj zájem s osmičkou kolegyně Jitky Loudové.  A taky jsme zjistili, že je třeba si termín prohlídky zajistit opravdu dlouho dopředu. A nebo mít štěstí – termín nám byl potvrzen doslova pár týdnů před cestou. Krásné jarní počasí po oba dny posledního březnového týdne letošního roku pak bylo z kategorie nesněných snů.

Do Osvětimi jsme dorazili po více než 6 hodinách cesty autobusem hodinu po poledni.  Přístupný areál bývalého koncentračního tábora je dokonalou interaktivní expozicí – žádné videostěny a hologramy, podmanivá hudba nebo světla, ale zástupy lidí, změť cizích jazyků, pravidelným krokem podél ostnatých drátů za hlasem průvodce ve sluchátkách, které vytvářejí pocit křehké ulity – sami v tisícihlavém davu.  O dva kilometry a hodinu a půl dál je druhý tábor na místě zničené vesnice. Zde je hlavním interaktivním prvkem nekonečný prostor: ta rozloha je skutečně ohromující. Z dřevěných baráků zde zbyly většinou jen cihlové komíny topenišť a ty splývají s březovým lesem na západním okraji tábora, takže nevíte, kde TO celé končí. U pamětní desky s českým nápisem, připomínajícím, že zde zahynuly také tisíce československých občanů, jsme chvíli před západem slunce zapálili svíčku. A již za tmy dorazili do královského města Krakova.

Po noci strávené v hostelu nás přijalo Staré Město obejmuté podkovou parku Planty, se sídelním hradem polských vládců, jako jedny z prvních návštěvníků dne, kdy si u nás připomínáme narozeniny Jana Ámose Komenského  – osobnosti, jež nás kromě řady dalších zemí spojuje i s Polskem.  Krakov – to je láska na první pohled: nabízí pouliční koncerty, nevtíravé suvenýry, tradiční potraviny, ruch i klidná zákoutí, procházku parkem i posezení v trávě na břehu Visly. Také vlakem jsme se svezli. Do Wieliczky k solným dolům, skrývajícím podzemní katedrálu.

A pak dalších šest hodin zpáteční cesty, spánek a vzpomínání na texty písní – proč jen při hudebkách ve škole víc nezpíváme?

………………

Velké poděkování cestovní kanceláři CK Villa z Benecka za bezpečnou dopravu a zajištění noclehu, jakož i rezervaci prohlídek. Velké poděkování rodičům všech účastníků, že TO děti mohly vidět na vlastní oči a dětem za důstojnou reprezentaci školy i České republiky.

………………

A odpověď na úvodní otázku? Doufám, že ne. Už nikdy a nikdo. Ale víme, že jsme TAM byli. Za druhé světové války i teď. A snad na TO nezapomeneme.

Cyril Kolope, ZŠ nám. Míru, Vrchlabí